20 rozdílů v přemýšlení mezi bohatým a průměrným člověkem

Před týdnem si ke mě našel cestu jeden  velmi inspirativní a zajímavý členek. 

„Nejbohatší žena světa popisuje 20 rozdílů v přemýšlení mezi bohatým a průměrným člověkem“

Vím, že se ke mně nedostal náhodou. Před nedávnem jsem se začetla do knihy od Kim Kiyosaki – Bohatá žena a ta mě musím říci inspirovala k tomu, abych začala více a s větší rozvahou investovat své peníze a více se zaměřit na Cash Flow (samozřejmě knihu od jejího manžela Roberta Kiyosakiho - Bohatý táta, chudý táta jsem četla, a velmi doporučuji, je to pro mě základ)
Ale dilema bylo, co čeho investovat. Do jedné nemovitosti jsem již investovala, ale nebyla jsem si jistá, zde investovat ještě do druhé a více se zadlužit u další banky. Do cesty mi pak vstoupil můj kamarád, kterého jsem neviděla více než rok. Dostali jsme se „náhodou“  na téma ideálních investic a půjčil mi úžasnou knihu Michaela Malonyho – INVESTUJTE DO ZLATA A STŘÍBRA.

No  a pak mi do cesty vstoupil tento článek.
Miluju ty malé zázraky univerza, když se člověk pro něco rozhodne a pak nastane užasný sled „náhodných událostí“ a na vás už pak je pouze tytoi zázraky využít a začít jednat.

Se všemi 20 zásadami souhlasím a většinou z nich jsem se začala již řídit, vím, že jsem na nádherné cestě k finanční nezávislosti. Přeji, ať i pro Vás je tento článek inspirací.

 Celý článek naleznete zde http://www.firstclass.cz/miliardari/nejbohatsi-zena-sveta-popisuje-20-rozdilu-v-premysleni-mezi-bohatym-a-prumernym-clovekem/

Zdroj: FIRSTCLASS      

Před několika dny mi moje úžasná kamarádka a kolegyně z práce půjčila knížku ZÁZRAK KAŽDÝ DEN od Reginy Brettové. 

Tato úžasná kniha mě přiměla, se po delší době více zamyslet sama nad sebou, nad naším světem, společností, lidmi.. nad tím, zda opravdu nemohu udělat  ještě něco víc pro druhé, tuto zemi, lidi,  planetu..... zda nejsem mezi těmi, kteří vědí, že je něco špatně a říkají " s tím by se mělo něco dělat!" Ale to "něco", neudělá  nikdo za nás, To "něco", musíme udělat každý sám za sebe.
V knize je 50 lekcí, jak učinit nemožné možným a tyto lekce jsou podávány v reálných příbězích lidí. K hlubokému zamyšlení mě přimělo několik příběhů z knihy a o ty bych se s vámi chtěla postupně podělit.  Tato kniha mě přiměla k činům, ke kterým jsem se odhodlávala delší dobu, ale pro samou práci pro firmu, kde jde hlavně o zisk a výdělek, jsem na ně neměla čas.
K činům, které sice nepřinesou finanční zisky, ale přinesou úsměv a radost nejednomu dítěti. K činům, které udělají tento svět o něco hezčí. A myslím, že úsměv dětí, kterým do vínku nebyl dán zrovna lehký úděl je několikanásobně důležitější, než peníze.

Z knihy ZÁZRAK KAŽDÝ DEN od Reginy Brettové

LEKCE 1 – ZAČNĚTE TAM, KDE JSTE

Jedno staré přísloví praví: „když si myslíte, že jste příliš malí, abyste dokázali něco změnit, tak jste nikdy nebyli ve stanu s komárem.“

Pokaždé, když jsme je slyšela, jímal mě děs z pomyšlení, jakou moc má ten nepatrný otravný hmyz, když kvůli němu celou noc nespím, a pak se po celý den škrábu. Pravda je taková, že jsme všichni podle potřeby dost velcí a dost malí, abychom dokázali něco změnit.

Když jsem byla novinářkou v Akronu ve státě Ohio, dostala jsem za úkol napsat článek o únosu malé holčičky, k němuž došlo jednoho zářijového dne. Jessice Reppové bylo devět let. V pondělí odpoledne odjela z domu na růžovém kole. Když byla dva bloky od domova, zastavil u ní nějaký muž v autě a zeptal se jí na jistého člověka ze sousedství. Pak vstoupil, šel otevřít kufr u auta a předstíral, že něco hledá. Najednou Jessicu chytil, hodil do kufru a ujížděl pryč.

Otec malé Jessicy volal do redakce Beacon Journalu  prosil nás, abychom o únosu jeho dcvery napsali článek. Volal už pozdě odpoledne, takže už bylo málo času napsat víc než pár faktů, které znal, a uveřejnit dívčin popis. Policie prozatím nezveřejnila žádný detail z vyšetřování, protože bylo příliš brzy. Ani my jsem mnoho faktů neměli. Tehdy ještě neexistovalo sledování dětí pomocí GPS, dnešní Amber Alerts, ani neběžely aktuální í zprávy na nekonečné řadě kabelových kanálů. Jedna naše reportérka, Sherryl Harrisová, zůstala v práci přes čas, aby z Jessičina otce vydolovala úplně všechno, co věděl.  Postarala se o to, aby dívčina fotografie vyšla ráno v novinách. Pak už jí zbyl čas sotva na to, aby napsala popis unesené dívky a plavými vlasy v růžovém tričku.

Po 24 hodinách byla Jessica stále nezvěstná. To už zprávu o jejím únosu převzala všechna media. Stála jsem se skupinou novinářů před domem jejich rodičů a všichni jsem čekali, až přijde další špatná zpráva. Byli jsme si tím skoro jisti. Každý policista Vám potvrdí, že když se dítě nevrátí domů do 24 hodin, tak už se nevrátí. Do domu vcházeli a vycházeli sousedé a duchovní. Už teď to vypadalo jako pohřeb.

Umíte si představit, že byste byli rodiči uneseného dítěte? Že byste se modlili, celou noc seděli u telefonu a pokaždé, když zazvoní, doufali, že vám někdo sdělí, že se stal zázrak? Místo toho Jessičina matka, otec, sestra a bratr zažili ráno plné hukotu policejních helikoptér pátrajících po dívčině těle, hlídky n a koních pročesávaly okolní obilná pole, šerif, agenti FBI a tucty policistů pátrací akce po celém okolí. Šerifovi zástupci dokonce vypluli na motorových člunech a prohledávali okolní jezera. Policejní psi očichali  Jessičina nejmilejšího medvídka a byli nasazeni do pátrání po stopě zmizelé dívky.

Osamělý chlapec přecházel tam a zpátky před šerifovým vozem zaparkovaným před domem. Byl to Jessičin třináctiletý bratr Jonathan. Stále znovu se ptal, jestli už našli jeho sestru. Oči měl zarudlé od pláče a od toho, jak celou noc vstával a chodil se dívat na její postel a modlil se, aby ji tam našel živou a zdravou a spokojeně spící.

Jak jsem sledovala všechno úsilí policie i lidí kolem sebe, modlila jsem se za Jessicu a za její rodinu. Stála jsem na chodníku před jejich domem a najedenou se mi zdálo, jako by se celý dům rozjásal.

Policie našla Jessicu. ŽIVOU.

Její matka, sestra a bratr vyběhli z domu , plakali a děkovali Bohu. Její otec právě vyvěšoval další Jessičiny fotografie, když ho ta radostná zpráva zastihla. Upustil kopie fotografií a rozběhl se do nemocnice.

I všichni novináři běželi do nemocnice. Policie jim v té chvíli ještě nebyla schopná říct, co se dívce stalo, protože když se jí na to ptali, rozplakala se.

Bylo kolem páté ráno, když ji únosce zavedl do večerky Dairy Mart v Barbertonu. Byla tma prodavačka -  jedna z těch, které stojí nejníže na žebříčku kariéry - , když vešel muž s holčičkou, která vypadala vystrašená. Prodavačka se na holčičku pozorně zadívala, pak si prohlédla fotografii Jessicy Reppové u článku v novinách, který napsala Sheryl. Poznala ji. A zavolala policii.

Prodavačka zachránila holčičce život. Popsala policii únosce, který přišel do obchodu jako zákazník.Zanedlouho poté volal na policii zaměstnanec nedaleké čerpací stanice, že přijel člověk, který se chová divně. Kamerový záznam potvrdil, že se jedná o únosce. Zastavil u benzinky, aby si koupil cigarety. Těsně před jedenáctou dopoledne zahlédla policejní hlídka jeho auto na parkovišti. Vedle řidiče seděla dívenka.

Policie oznámila, že jde o muže, který trpí duševní chorobou, ale neléčí se, a proto se chová nevypočitatelně. Detektivové, kteří na případu pracovali, se vyjádřili v tom smyslu, že je pravděpodobné, že by brzy zpanikařil a díku zabil.

O několik let později dostala moje přítelkyně Sheryl Pulitzerovu cenu, což je nejvyšší cena, jakou může novinář získat, za sérii článků o příbuznosti ras. Na článek o Jessice  Rappové si už vůbec nepamatovala.  Byl příliš bezvýznamný, aby v její kariéře něco znamenal. Nešlo o žurnalistiku, za jakou by se rozdávaly ceny. Ale podle mě, top byl mnohem významnější počin – takový, který zachránil život.

Ten nejdůležitější článek, jaký kdy napsala, pro ni byl pravděpodobně ten nejobyčejnější. Možná pod ním nebyl ani její podpis, už se nepamatuji. Ale pomohl zachránit život dítěte.

Nikdy po nálezu Jessicy jsem už nikdy neslyšela ani o zaměstnanci čerpací stanice, ani o prodavačce z večerky, kteří jako první oznámili policii, že viděli únosce s děvčátkem. Velmi často jsou takoví lidé pro nás tak bezvýznamní, že se jim ani nepodíváme do očí, když si kupujeme mléko, krabičku cigaret, nebo tankujeme benzín.

Ale od té doby, co došlo k tomu únosu, se od základů změnil můj pohled na lidi, se kterými se denně setkávám v zaměstnáních, jaká by většina z nás nechtěla dělat. Poučilo mě to, že nikdo není tak bezvýznamný a malý, aby nemohl udělat něco důležitého.

A z toho plyne poučení, že chceme-li změnit svět k lepšímu, měli bychom vykonávat své každodenní povinnosti s větší láskou, pozorností a zájmem. Řečeno jednoduše, važme si své práce, své rosiny, svých sousedů i úkolu, který nám byl přidělen.

Nikdy nemůžeme vědět, co se může stát, když jednoduše uděláme to, co nám okolnosti umožňují. Když začnete tam, kde  jste, můžete bud jen prodávat mléko, cigarety či palivo do aut. Nebo můžete zachránit něčí život.

NENÍ ČAS VYČKÁVAT, JE ČAS KONAT

Toto jsou úkoly náš všech v tomto životě:

✔ Uklízet ve svém vlastním nitru, ne toho druhého.

✔ Posilovat víru v sebe, nejen ji obdivovat u druhého.

✔ Ovládat své emoce, ne poukazovat na slabost druhých.

✔ Měnit své myšlení, ne formovat své okolí.

✔ Mít svůj názor, ale nikomu ho nepodsouvat.

✔ Učit se porozumět a odstraňovat vlastní omyly, nejen poukazovat na chyby druhých.

✔ Být kapitánem na své lodi, ne kormidlovat loď toho druhého.

✔ Žít život podle svých přestav, ne toho druhého.

✔ Být hodnotným člověkem, ne loutkou.

✔ Milovat ze srdce, ne ze zisku.

✔ Pomáhat nejen tehdy, když se ti chce, ale vždy, kdy je potřeba.

✔ Smát se proto, že chceš, ne proto, že musíš.

✔ Upevňovat se v odvaze, nepodléhat strachu, který zmenšuje vaši velikost.

ZDROJ Facebook: Probuzení * 2012 * - Awakening * 2012 *

Buďme vděční

Vděk považuji za jednu z nejdůležitějších věcí v našem životě.
Vděčnost je také 3. Zásada Reiki: Právě dnes jsem vděčný(á)

V dnešním zrychleném světě a hektických životech máme málo času na to „zastavit se“ a uvědomit si, za co můžeme být ve svém životě vděční. Mnoho z nás se obklopuje velkým množstvím materiálních věcí a přemýšlíme většinou spíš nad tím, co ještě nemáme, co bychom chtěli ještě mít a neceníme si toho, co již máme. A hlavně mnoho „obyčejných“ věcí bereme jako samozřejmost.

Já osobně jsem si důležitost vděčnosti začala více uvědomovat po kurzu sebepoznání, který jsem absolvovala před dvěma lety a který mi v mnoha směrech otevřel oči. Uvědomila jsem si, že vlastně nevyjadřuji vděčnost za „běžné věci, jako je mé zdravé tělo, střecha nad hlavou, jídlo, krásný den, práce, rodina, peníze, přátele, oblečení, vybavení domácnosti,  knihy…… tyto věci jsem brala jako naprosto samozřejmé.

Nedávno jsem navštívila NEVIDITELNOU VÝSTAVU v Praze, kde máte možnost se na 1 hodinu přenést do světa nevidomých, zkusit si projít bytem v naprosté tmě, objednat si pití na baru a zkusit, co slepí lidé zakoušejí na denním pořádku. Byla to pro mě ohromná zkušenost a hlavně jsem si uvědomila, že jsem NESMÍRNĚ VDĚČNÁ za svůj zrak.

Často se setkávám i ve svém okolí se stížnostmi na to, co lidem v životě chybí (chtějí lepší práci,více peněz, hodnější děti, lepší auto, telefon, na lepší dovolenou, víc času na sportování, zábavu….seznam by mohl být ještě hodně dlouhý). Když si tento seznam vyslechnu, zeptám se jich, „A za co jsi v životě vděčný(á), čeho si ceníš?“. Asi nebude překvapením, že stěží dají dohromady 2 věci, za které jsou vděční.

Proč je vlastně vděčnost tak důležitá?  

Vděčnost je mocná síla, která nás povznáší. Je důležité vyjadřovat vděčnost, i když nemáme vše, po čem toužíme. Buďme vděční za jakoukoli maličkost v našem životě. Naučme se každý den oceňovat to, co už máme.

Oceňujme malé věci, na sobě, u přátel, rodiny, v okolí, naše malé i velké úspěchy, to, co jsme v životě již dosáhli… a pak budeme přitahovat více úspěchu a více věcí, za které můžeme být vděční. Vesmír nám vrátí mnohonásobně víc, než za co jsme byli vděčni. Vděčnost vytváří štěstí

„Děkujeme-li „Vesmíru“ za to, co chceme v životě prožít, ve skutečnosti přiznáváme, že to už prožíváme. Vděčnost je tudíž nejúčinnější modlitbou k „vesmíru“; je potvrzením, že nás vyslyšel ještě dříve, než jste o něco poprosili.“ (úryvek z knihy Hovory s Bohem od Neale Donalda Walshe)

A jak můžeme vděčnost vyjadřovat?

ü  Já osobně si každý den třeba při řízení auta nebo při čekání ve frontě, ráno před spaním… opakuji, za co jsem vděčná.

ü  Další skvělou metodou, kterou občas také praktikuji je napsat si „SEZNAM VDĚČNOSTI“. Ten si můžete schovat, občas si ho přečíst a také doplnit.

ü  Další krásná metoda, jak podpořit vděčnost je popsaná v knize „Tajemství“: Pořiďte si „kamínek vděčnosti“ – to může být jakýkoli kamínek, který někde najdete a líbí se vám, vlastně to ani nemusí být kamínek, stačí třeba kaštan. Noste ho pořád u sebe v kabelce nebo v kapse a vždycky, když se ho dotknete, tak si uvědomte, za co všechno můžete být vděční.

ü  Vděčnost nám také pomůže, když se necítíme nejlépe (mám také osobně vyzkoušeno J). Pokud se chcete zbavit nepříjemných pocitů, jste-li unavení, smutní, bez nálady, zklamání, svou energii a vibrace můžete rychle změnit, když si začnete uvědomovat, co vše v životě už máte a za co můžete být vděční.

Věcí, za které můžeme být vděční je nekonečně mnoho. Zde uvádím pro ukázku můj nedávný seznam vděčnosti:

Jsem vděčná za:

Své zdraví, tělo, zrak, rodinu,zdravou dceru, domov, přátele, práci, peníze, jídlo, auto, životní optimismus, touhu vzdělávat se, naše zvířata, zahradu, přírodu a její dary, každý nový den, každý nový zážitek, za nezdary a poučení se z nich, za pomoc druhým a pomoc od druhých, za pocit štěstí, ranní kávu, poznávání nových lidí, knihy, slunečný den, odpočinek, lásku, své koníčky a zájmy, ZA ŽIVOT A JEHO KRÁSY… a je toho ještě mnoho. ¨

Připojuji motivační vzkaz Nicka Vujčiče, člověka bez rukou a nohou, člověka s neuvěřitelným životním elánem, optimismem a vděčností.

Ať jsou vaše životy plné okamžiků, za které můžete být vděční.

Vaše Dáša