pátek 25. ledna 2013

Před několika dny mi moje úžasná kamarádka a kolegyně z práce půjčila knížku ZÁZRAK KAŽDÝ DEN od Reginy Brettové. 
Tato úžasná kniha mě přiměla, se po delší době více zamyslet sama nad sebou, nad naším světem, společností, lidmi.. nad tím, zda opravdu nemohu udělat  ještě něco víc pro druhé, tuto zemi, lidi,  planetu..... zda nejsem mezi těmi, kteří vědí, že je něco špatně a říkají " s tím by se mělo něco dělat!" Ale to "něco", neudělá  nikdo za nás, To "něco", musíme udělat každý sám za sebe.
V knize je 50 lekcí, jak učinit nemožné možným a tyto lekce jsou podávány v reálných příbězích lidí. K hlubokému zamyšlení mě přimělo několik příběhů z knihy a o ty bych se s vámi chtěla postupně podělit.  Tato kniha mě přiměla k činům, ke kterým jsem se odhodlávala delší dobu, ale pro samou práci pro firmu, kde jde hlavně o zisk a výdělek, jsem na ně neměla čas.
K činům, které sice nepřinesou finanční zisky, ale přinesou úsměv a radost nejednomu dítěti. K činům, které udělají tento svět o něco hezčí. A myslím, že úsměv dětí, kterým do vínku nebyl dán zrovna lehký úděl je několikanásobně důležitější, než peníze.
Z knihy ZÁZRAK KAŽDÝ DEN od Reginy Brettové
LEKCE 1 – ZAČNĚTE TAM, KDE JSTE
Jedno staré přísloví praví: „když si myslíte, že jste příliš malí, abyste dokázali něco změnit, tak jste nikdy nebyli ve stanu s komárem.“
Pokaždé, když jsme je slyšela, jímal mě děs z pomyšlení, jakou moc má ten nepatrný otravný hmyz, když kvůli němu celou noc nespím, a pak se po celý den škrábu. Pravda je taková, že jsme všichni podle potřeby dost velcí a dost malí, abychom dokázali něco změnit.
Když jsem byla novinářkou v Akronu ve státě Ohio, dostala jsem za úkol napsat článek o únosu malé holčičky, k němuž došlo jednoho zářijového dne. Jessice Reppové bylo devět let. V pondělí odpoledne odjela z domu na růžovém kole. Když byla dva bloky od domova, zastavil u ní nějaký muž v autě a zeptal se jí na jistého člověka ze sousedství. Pak vstoupil, šel otevřít kufr u auta a předstíral, že něco hledá. Najednou Jessicu chytil, hodil do kufru a ujížděl pryč.
Otec malé Jessicy volal do redakce Beacon Journalu  prosil nás, abychom o únosu jeho dcvery napsali článek. Volal už pozdě odpoledne, takže už bylo málo času napsat víc než pár faktů, které znal, a uveřejnit dívčin popis. Policie prozatím nezveřejnila žádný detail z vyšetřování, protože bylo příliš brzy. Ani my jsem mnoho faktů neměli. Tehdy ještě neexistovalo sledování dětí pomocí GPS, dnešní Amber Alerts, ani neběžely aktuální í zprávy na nekonečné řadě kabelových kanálů. Jedna naše reportérka, Sherryl Harrisová, zůstala v práci přes čas, aby z Jessičina otce vydolovala úplně všechno, co věděl.  Postarala se o to, aby dívčina fotografie vyšla ráno v novinách. Pak už jí zbyl čas sotva na to, aby napsala popis unesené dívky a plavými vlasy v růžovém tričku.
Po 24 hodinách byla Jessica stále nezvěstná. To už zprávu o jejím únosu převzala všechna media. Stála jsem se skupinou novinářů před domem jejich rodičů a všichni jsem čekali, až přijde další špatná zpráva. Byli jsme si tím skoro jisti. Každý policista Vám potvrdí, že když se dítě nevrátí domů do 24 hodin, tak už se nevrátí. Do domu vcházeli a vycházeli sousedé a duchovní. Už teď to vypadalo jako pohřeb.
Umíte si představit, že byste byli rodiči uneseného dítěte? Že byste se modlili, celou noc seděli u telefonu a pokaždé, když zazvoní, doufali, že vám někdo sdělí, že se stal zázrak? Místo toho Jessičina matka, otec, sestra a bratr zažili ráno plné hukotu policejních helikoptér pátrajících po dívčině těle, hlídky n a koních pročesávaly okolní obilná pole, šerif, agenti FBI a tucty policistů pátrací akce po celém okolí. Šerifovi zástupci dokonce vypluli na motorových člunech a prohledávali okolní jezera. Policejní psi očichali  Jessičina nejmilejšího medvídka a byli nasazeni do pátrání po stopě zmizelé dívky.
Osamělý chlapec přecházel tam a zpátky před šerifovým vozem zaparkovaným před domem. Byl to Jessičin třináctiletý bratr Jonathan. Stále znovu se ptal, jestli už našli jeho sestru. Oči měl zarudlé od pláče a od toho, jak celou noc vstával a chodil se dívat na její postel a modlil se, aby ji tam našel živou a zdravou a spokojeně spící.
Jak jsem sledovala všechno úsilí policie i lidí kolem sebe, modlila jsem se za Jessicu a za její rodinu. Stála jsem na chodníku před jejich domem a najedenou se mi zdálo, jako by se celý dům rozjásal.
Policie našla Jessicu. ŽIVOU.
Její matka, sestra a bratr vyběhli z domu , plakali a děkovali Bohu. Její otec právě vyvěšoval další Jessičiny fotografie, když ho ta radostná zpráva zastihla. Upustil kopie fotografií a rozběhl se do nemocnice.
I všichni novináři běželi do nemocnice. Policie jim v té chvíli ještě nebyla schopná říct, co se dívce stalo, protože když se jí na to ptali, rozplakala se.
Bylo kolem páté ráno, když ji únosce zavedl do večerky Dairy Mart v Barbertonu. Byla tma prodavačka -  jedna z těch, které stojí nejníže na žebříčku kariéry - , když vešel muž s holčičkou, která vypadala vystrašená. Prodavačka se na holčičku pozorně zadívala, pak si prohlédla fotografii Jessicy Reppové u článku v novinách, který napsala Sheryl. Poznala ji. A zavolala policii.
Prodavačka zachránila holčičce život. Popsala policii únosce, který přišel do obchodu jako zákazník.Zanedlouho poté volal na policii zaměstnanec nedaleké čerpací stanice, že přijel člověk, který se chová divně. Kamerový záznam potvrdil, že se jedná o únosce. Zastavil u benzinky, aby si koupil cigarety. Těsně před jedenáctou dopoledne zahlédla policejní hlídka jeho auto na parkovišti. Vedle řidiče seděla dívenka.
Policie oznámila, že jde o muže, který trpí duševní chorobou, ale neléčí se, a proto se chová nevypočitatelně. Detektivové, kteří na případu pracovali, se vyjádřili v tom smyslu, že je pravděpodobné, že by brzy zpanikařil a díku zabil.
O několik let později dostala moje přítelkyně Sheryl Pulitzerovu cenu, což je nejvyšší cena, jakou může novinář získat, za sérii článků o příbuznosti ras. Na článek o Jessice  Rappové si už vůbec nepamatovala.  Byl příliš bezvýznamný, aby v její kariéře něco znamenal. Nešlo o žurnalistiku, za jakou by se rozdávaly ceny. Ale podle mě, top byl mnohem významnější počin – takový, který zachránil život.
Ten nejdůležitější článek, jaký kdy napsala, pro ni byl pravděpodobně ten nejobyčejnější. Možná pod ním nebyl ani její podpis, už se nepamatuji. Ale pomohl zachránit život dítěte.
Nikdy po nálezu Jessicy jsem už nikdy neslyšela ani o zaměstnanci čerpací stanice, ani o prodavačce z večerky, kteří jako první oznámili policii, že viděli únosce s děvčátkem. Velmi často jsou takoví lidé pro nás tak bezvýznamní, že se jim ani nepodíváme do očí, když si kupujeme mléko, krabičku cigaret, nebo tankujeme benzín.
Ale od té doby, co došlo k tomu únosu, se od základů změnil můj pohled na lidi, se kterými se denně setkávám v zaměstnáních, jaká by většina z nás nechtěla dělat. Poučilo mě to, že nikdo není tak bezvýznamný a malý, aby nemohl udělat něco důležitého.
A z toho plyne poučení, že chceme-li změnit svět k lepšímu, měli bychom vykonávat své každodenní povinnosti s větší láskou, pozorností a zájmem. Řečeno jednoduše, važme si své práce, své rosiny, svých sousedů i úkolu, který nám byl přidělen.
Nikdy nemůžeme vědět, co se může stát, když jednoduše uděláme to, co nám okolnosti umožňují. Když začnete tam, kde  jste, můžete bud jen prodávat mléko, cigarety či palivo do aut. Nebo můžete zachránit něčí život.

neděle 13. ledna 2013

NENÍ ČAS VYČKÁVAT, JE ČAS KONAT

Toto jsou úkoly náš všech v tomto životě:

Uklízet ve svém vlastním nitru, ne toho druhého.
Posilovat víru v sebe, nejen ji obdivovat u druhého.
Ovládat své emoce, ne poukazovat na slabost druhých.
Měnit své myšlení, ne formovat své okolí.
Mít svůj názor, ale nikomu ho nepodsouvat.
Učit se porozumět a odstraňovat vlastní omyly, nejen poukazovat na chyby druhých.
Být kapitánem na své lodi, ne kormidlovat loď toho druhého.
Žít život podle svých přestav, ne toho druhého.
Být hodnotným člověkem, ne loutkou.
Milovat ze srdce, ne ze zisku.
Pomáhat nejen tehdy, když se ti chce, ale vždy, kdy je potřeba.
Smát se proto, že chceš, ne proto, že musíš.
Upevňovat se v odvaze, nepodléhat strachu, který zmenšuje vaši velikost.